To je však špatná premisa, nebo alespoň částečně. Výuka na univerzitách je zaměřena na přípravu uchazeče o dobré uplatnění na trhu práce. K čemu jinému by pak univerzity byly? Pokud by měly být skutečně oázou nepraktičnosti, jak tvrdí Petr Fischer, veřejné rozpočty by tuto zátěž asi dlouho neudržely. Studium je totiž ještě stále obdobím, kdy dotyčný ze společnosti bere a nic jí ještě nemusí dávat. Pokud tady ustrne participace osoby v jeho produktivním životě, stát brzy dojde gigantického zadlužení. Jinými slovy – pokud jsem v době studia něco obdržel (poznatky), musím je také společnosti jistým způsobem vrátit. Ostatně – pokud bude zavedeno školné, bude tato účast na produkci statků nutností (pro úhradu úvěru).
Petru Fischerovi vadí, že školy by se měly příliš přizpůsobit trhu (či Trhu s velkým T, jak autor užívá), čímž by došlo k redukci základní vlastnosti vysokých škol – otevřenosti. To se však autor velmi mílí. Právě a jedině trh s konkurencí jako základním imperativem bude nutit školy být maximálně novátorské, inovativní a volné poznání, a tedy otevřené, aby novými vynálezy a nápady uspěly v konkurenci ostatních škol (a nezáleží, zda jde o technicky či humanitně zaměřenou fakultu).
Otevřenost tedy není v rozporu s trhem, ale naopak v jeho souladu. Právě trh je postaven na maximální svobodě a otevřenosti novotám a dělat z něj démona, určujícího co a jak se bude vyrábět, jak tvrdí Petr Fischer, není moudré.
A na závěr snad dovětek, který ukazuje, že provázanost s praxí je pro další rozvoj vzdělání nezbytná. Autor si posteskává, jak se pozornosti nedostává právní filosofii. Ale právě pokračující odtrhávání tohoto oboru od praxe, sebezahledění do obsahu svého bádání a volnost myšlení v levicově-liberálním smyslu stojí za nezájmem o tento obor. Pokud budou při výuce více využíváni právní praktici, zájem o obor se bezesporu zvýší.
Blog | Zbyněk Klíč