Předně – doba čistě stranických týdeníků je už dávno pryč. Nenajdeme je nikde v Evropě a u nás jsou posledním pohrobkem Haló noviny, které už působí jako anachronismus. Důvody jsou zřejmé – noviny a média obecně jsou brány jako zdroje relativně zaručených informací a stranický tisk už z principu této charakteristice nevyhovuje. Navíc u nás je silně zakořeněná antipatie ke stranictví, o to větší pak bude ke stranickému orgánu. V první republice takové noviny měly úspěch, protože byly hlavním kanálem přenosu informací straníkům, což dnes plní internet. Jiří Paroubek tedy zřejmě ustrnul v politické realitě 30. let a odmítá uznat roli dalších aktérů. Vhodně tak dokresluje svůj obecný politický styl, kde na inovace je zatraceně málo místa.
Druhý lapsus však přichází s jeho snahou o levicovou orientaci týdeníku, která se zcela míjí účinkem. Nalistuje-li si čtenář jakékoliv vydání Práva z posledních dvou let, nebude věřit tomu, že tento deník má v hlavičce „nezávislé“. Od volební kampaně 2006 redakce plátku straní ČSSD a například v těchto dnech se, a podobně na serveru novinky.cz, který je s ním spřízněn, prakticky dennodenně objevují kauzy představitelů ODS a naopak teatrální články o úspěších sociálnědemorkatickýh politiků (pro pobavení doporučuji článek Sněmovna je v troskách, zůstaly jen dráty, který si nezadá s propagandistickými příspěvky 50. let). Rovněž tak nelze ostatní deníky považovat za pravicové – Mladá fronta i Lidovky pravidelně publikují informace o kauzách představitelů ODS. O týdenících ani nemluvě, snad jediný pravicovější je Reflex, o tom se to ale už delší dobu ví. Kdo nalistuje Respekt, Týden nebo Mladou frontu Plus, nemůže o ideologické podpoře pravice ani mluvit.
Jiří Paroubek tak, více než cokoliv jiného, nechtěně ukázal další rys svého politického myšlení – neochota ke svobodné výměně názorů a kritice, a naopak požadavek poslušnosti od nejnižších pater až po vrchol. To s demokratickým smýšlením nemá nic společného.