K rozhodčím se
u nás přistupuje v rukavičkách, ačkoliv si to řada z nich vůbec
nezaslouží. Stačí navštívit několik ligových utkání a s takřka stoprocentní
jistotou lze v podání některého z trojice mužů v černém spatřit
školáckou chybu, která velmi často nemá kořeny ve spornosti situace, ale v prosté
nedbalosti, neřkuli amatérství. Koho pak zajímá, že ligové mužstvo muselo
vynaložit desetitisíce korun na kvalitní přípravu a nákup hráčů, aby pak
rozhodčí fatální chybou celé snažení překazil?
Rozhodčí je
nejdůležitějším článkem každého zápasu a stejně tak by měl být vystaven
největší kritice. Bohužel u nás však stále přetrvává komunistická mentalita, že
rozhodčí je „pan někdo“ a kritizovat jej je zapovězeno. Z tohoto nesmyslného
nahlížení pak vznikají korupční kauzy, kdy rozhodčí žijí v představě, že
jsou prakticky neohrožení.
Zvýšení odměn, tvrdší
tresty
Jak z bludného kruhu ven? Vyšší motivací, ale zároveň
tvrdšími tresty. Rozhodčí by, stejně jako každý zaměstnanec, měl vědět, že
pokud odvádí dobrou práci, dostane i spravedlivou odměnu, a naopak, udělá-li
chybu, bude potrestán. Je nesmysl, aby byl vyjímán z kritiky odborné
veřejnosti, když hráči ani trenéři kritice neujdou nikdy během sezóny. Kluby
platí za kvalitní pořádání mistrovských soutěží nemalé peníze a mají právo
kritizovat, když se jim něco nelíbí. Kdykoliv.