Hejtman jako zkušený politik
V současnosti ODS ovládá třináct ze čtrnácti krajů. Ve všech případech dosadila do hejtmanského křesla zkušené politiky, kteří se na post dostali po dlouholeté práci v komunální sféře. Kupříkladu hejtman Moravskoslezského kraje Evžen Tošenovský – za komunismu pracoval jako dělník, poté krátce jako matematik a v roce 1993 se stal primátorem Ostravy. Tím byl až do roku 2000. Nikdy v té době nepůsobil v celostátní sféře. V roce 2000 se stal hejtmanem a je jím až dosud. Michal Hašek se do Poslanecké sněmovny dostal po pouhých čtyřech letech členství ve straně a stejně dlouhém starostování malé obce na Brněnsku. Předsedou poslaneckého klubu se stal krátce před svými třicátými narozeninami.
V období středověku zastával funkci královského hejtmana vážený občan jmenovaný králem, zemský hejtman řídil na sklonku 13. století celé moravské markrabství a také celou stavovskou organizaci. V české historii má proto významné postavení a vyžaduje rovněž odpovídající společenský status, vzdělání a politické schopnosti. Od té doby prošla politika velkou transformací a tyto vlastnosti již nejsou nezbytným předpokladem výkonu veřejné funkce.
I tak se však z nominace Michala Haška, resp. Davida Ratha dá cokoliv odvodit. Poukazuje na personální krizi sociální demokracie, která není schopna generovat více vrstev kvalitních politiků a všechny funkce obsazuje ověřenými celostátními kádry. Tomu se říká demokratický centralismus a ad absurdum jej dovedla komunistická strana před rokem 89. Ptejme se však – co je příčina a co následek? Je původcem špatné situace slabá regionální základna, nebo naopak nechuť vedení ji zdokonalovat, či dokonce vytvářet? To je úkol pro historika, politologa či filosofa, ale tak či tak nesvědčí o dobrém řízení ČSSD.
Prezident neznámý a nelidský
Stejný přístup však ČSSD ukazuje i při výběru adepta prezidentské funkce. Absolutní neschopnost nalézt kandidáta ve vlastních řadách či alespoň stejného ideového smýšlení vyústila v tragikomickou kandidaturu člověka, který má ideově blíže největšímu rivalovi než navrhovateli. Co však více – v podání ČSSD v nominaci „ideálního“ nadstranického (a proto bezbarvého), nezávislého (a proto stranícího) kandidáta, který však musí objíždět regiony, aby jej občané vůbec poznali. Jan Švejnar je jinými slovy kandidátem několika desítek hlav z vedení sociálních demokratů, zelených a nezávislých, které spojuje jejich nadčasová a zcela nerealistická (ve smyslu každodennímu životu vzdálená) nenávist vůči osobě soupeře.
Volba zkušených a dlouhodobě známých politiků je zachováním alespoň elementárního základu, který nám politika dala ještě z dob Platóna či Aristotela. Zkušení politikové s dlouhodobou praxí ve svém oboru, s veřejným respektem a kvalitním personálním i ideovým zázemím jsou tím pravým, co česká politika potřebuje. Jejich volba jak v krajských, tak prezidentských volbách dává naději, že výplody stranických sekretariátů nepřevezmou absolutní moc nad řízením toho, co je lidem jako tvorům veřejným tak vlastní – politiky a veřejné angažovanosti.