Tradicionalisté v čele týmu
Stačí se podívat na složení tzv. modernizačního týmu. V jeho čele sedí Jiří Paroubek, PR ředitel ČSSD Jiří Ovčáček a bývalý šéf Paroubkových poradců na Úřadu vlády Zdeněk Trojan. Schopnost Jiřího Paroubka jednat s komunisty je všeobecně známa a těžko lze v současnosti hledat v politice člověka s pověstí autokratičtějšího vůdce , který svým loňským chováním již a priori odpuzuje jednu z Dimunem definovaných klíčových skupin, tedy mládež. Jiří Ovčáček stojí ještě o něco na více nalevo – bývalý redaktor Haló novin a Blesku je jedním ze signatářů petice S pravičáky se nemluví, kde se mj. pouští do základů kapitalistického zřízení a tvrdí, že „KSČM příležitostně artikuluje názory na sociální problematiku, otázky války a míru a další témata …, kterými reprezentuje podstatně větší část společnosti než své voliče.“ (http://nemluvi.wz.cz/). Jednasedmdesátiletý Zdeněk Trojan jako někdejší poslanec a Paroubkův poradce pak může, přes veškerou úctu k němu, jen těžko ve svém věku stranu modernizovat.
Dalším faktorem, který hovoří proti úspěchu modernizačního projektu Jiřího Paroubka, je struktura voličské i členské základny. Podle zprávy z posledního sjezdu ČSSD tvoří lidé nad padesát let plných padesát pět procent členské základny a například členů do třiceti let je pouze 12 procent. Ještě horší je pro ČSSD struktura elektorátu. Tu podle dat CVVM z přelomu let 2006 a 2007 tvoří z jednašedesáti procent lidé nad 45 let, do třiceti let pak pouze 14% voličstva. Pro ČSSD je však alarmující zejména skutečnost, že v roce 2002 bylo těchto voličů o 7 procentních bodů více. Jedná se zřejmě o důsledek loňské radikální předvolební rétoriky předsedy ČSSD Paroubka, jejíž hořké plody však dnes sklízí.
Plán těch nahoře
Snaha Jiřího Paroubka modernizovat stranu je tak spíše výsledkem pragmatického kalkulu, kde strana může získat, než naléhavou potřebou členské základny. Je pak otázkou, do jaké míry může být úspěšná. Možná by pro ČSSD stálo za zvážení, zda nepočkat na chování KSČM a podle jejího posunu/potvrzení statu quo se uzpůsobit. Pokud by KSČM zůstala na svých stávajících pozicích, nemá sociální demokracie důvod posunovat se více do středu, jelikož přiláká řadu antikomunisticky, ale levicově naladěných voličů. Pokud by se naopak komunisté rozhodli zmírnit rétoriku a posunout blíže středu, bylo by pro ČSSD vhodnější reformní směr následovat. Momentální křečovitá snaha socialistů o modernizaci v čele s konglomerátem radikála Ovčáčka, liberála Dimuna a dávného poslance Trojana působí spíše jako snaha zalíbit se mezinárodnímu sociálnědemokratickému proudu než kvalifikované a svébytné rozhodnutí o vlastní proměnu. Hodnotu strany však takové rozhodnutí spíše diskredituje.