Zatímco klasický koncept definuje politické spektrum na přímce zprava doleva, alternativní model popisuje ideové rozložení stran do kruhu tak, že extrémní levicové a pravicové strany jsou si blíže třeba než jejich umírněné alternativy.
Sebeobrana je levicově populistická strana, která prosazuje státně dotované zemědělství, růst vládních sociálních programů, nebrání se zvyšování daní a staví se rezervovaně k zahraničním investicím. Liga polských rodin prosazuje podobné doktríny, ale z odlišných pozic – imperativem jejího programu je nacionalismus a sociální konzervatismus. K prosazování těchto idejí využívá rovněž levicové ekonomické programy. Kromě toho však zastává tradiční konzervativní hodnoty jako odpor k euthanasii, potratům a homosexuálům, staví se radikálně proti Evropské unii, čímž překonává i Sebeobranu.
Co strany spojuje a co rozděluje
Obě strany jsou si blízké především svým negativismem – vůči Evropské unii, vůči klasicky liberálním doktrínám a vlivu zahraničí. LPR i Sebeobrana jsou charakteristické svým dogmatismem a radikálností při prosazování vlastních požadavků. Pozitivně se shodují naopak v obraně národních hodnot. Zatímco LPR k nim přistupuje především s cílem prosazovat tradiční katolické učení, Sebeobrana chrání vlastní sociální skupinu – zemědělce. Tato zdánlivě drobná nuance je však klíčovou charakteristikou, proč by si strany pravděpodobně nerozuměly. Přestože sociální skupiny stran se ve velké míře překrývají, inherentně jejich zájmy nejsou shodné. Stačí, aby se změnila situace na světovém trhu se zemědělskými komoditami a zemědělci mohou jít často proti katolíkům. Koalice LPR a Sebeobrany by pravděpodobně nefungovala, a pokud ano, tak pouze omezeně a v krátkém časovém rozmezí.
Jaké je nejlepší řešení?
Další háček do již tak složité situace polského stranického systému přidává existence obou zmíněných stran ve vládní koalici a hrozby jejího opuštění. Od počátku svého fungování se koalice celkem logicky potýká se základními problémy a ani takřka dva roky po jejím ustavení nelze v žádném případě říci, že je funkční a stabilní. Na situaci nese svůj díl zodpovědnosti jak PiS jako iniciátor spojenectví, tak Občanská platforma svými nadměrnými požadavky v průběhu jednání.
Nejlepším řešením stávající situace je včasné zastavení neúměrného posilování radikálních stran, tichý souhlas s vypovězením koalice z Lepperovy (a potažmo Giertychovy) strany a zahájení jednání o většinové koalici s PO. Obnoví se tak přirozené spojenectví PiS jako reprezentanta tradičních polských hodnot a liberálně-konzervativní Občanské platformy, navíc s nezanedbatelnou a pohodlnou většinou v Sejmu. Z obou stran však taková dohoda vyžaduje značné kompromisy, jichž nebyly před dvěma roky schopny.
Shrnuto a podtrženo – Lepper a Giertych toho mají hodně společného, ale vystaveného pouze na negativismu. Nejen, že by nefungovalo jejich spojenectví, ale jejich spolupráce rozkližuje (a rozkližovala by) celou polskou exekutivu. Oslabení extrémů a vláda středu (lépe než vláda středem) je pro budoucí vývoj Polska lepší alternativou než zbytečná radikalizace společnosti prostřednictvím extrémních prvků.