Reklama
 
Blog | Zbyněk Klíč

Svobodův obchod aneb české pokrytectví

Tradiční pohoršení vyvolal v české mediální sféře úmysl vlivného člena KDU-ČSL Cyrila Svobody volit Václava Klause výměnou za podporu církevním restitucím. Jedná se však o paradoxní opovržení  -proti transparenci a pragmatismu, jejichž nedostatek je české politické elitě naopak často vytýkán.

Svoboda se chová jako politik
Konstatovat, že politika je bojem o moc znamená ono pověstné nošené dříví do lesa. V politice jde pouze o zisk a udržení moci. Více cest pak má zacházení s mocí – jestli ji strana využije pro naplnění volebního programu (který v tomto smyslu není zanedbatelný), nebo pouze pro udržení vlivných postů za účelem materiálního zisku.  V lidové straně se odehrává cosi tomuto podobné – zatímco vedení marně hledá agendu, jíž by se mohla profilovat, Svoboda přiznává, že katolíci a církev jsou základní volební silou KDU-ČSL a pro tyto skupiny maximálně lobuje. A tím splňuje i další rys funkčního politického (resp. stranického) systému – artikulace a prosazování zájmů skupiny, jíž zastupuji. Na jeho kalkulu za hlas Václavu Klausovi není nic špatného, naopak – mění zájem KDU-ČSL za zájem ODS, což je podstatou politiky. Opovržení nad tím, že je ve sporu zahrnuta církev, majestát prezidenta a další argumenty, je naprosto irelevantní. Volba prezidenta i církevní restituce jsou vrcholně politickou záležitostí.

Veřejná obhajoba zájmů je kritizována
Co však lze přičíst Cyrilu Svobody za velký plus české politice je, že vystoupil se svými požadavky a vyložil karty. Jistě, nelze si dělat iluze, že sám dlouholetý poslanec Cyril Svoboda bez postranních úmyslů, základní poselství ale zní – předložil jsem vám svůj postoj, deklaruji co za něj chci a slib dodržím. Chcete přesnější definici transparentního chování?
   Bohužel, slovo zájem se v české mediální scéně stalo bezmála nadávkou a obhajoba jakékoliv parciální skupiny je srovnávána s partajnictvím, partikulárností a opovrhováním celkem. Se stejným étosem ostatně vystupují obhájci Jana Švejnara, který právě s programem sjednocení české společnosti kandiduje na prezidenta.

Česká republika potřebuje pokorného prezidenta
   Budeme-li žít v době krize či přechodu a navíc v prezidentské republice, je povinností hlavy státu sjednocovat  a v rámci demokratických pravidel potlačovat rozdílné zájmy. Jenže Česká republika není v krizi a navíc zde funguje parlamentní systém. Tesy – základní kameny státu jsou postaveny a není tedy nutné se na ně soustředit. Naopak – neustále diskuse o charakteru státu pouze vyvolávají pochybnosti o tom, co se zde za osmnáct let podařilo vybudovat. Soustředění se na stranický či jinak úzce vymezený zájem znamená, že základní pravidla jsou plně respektována.
   V České republice funguje parlamentní systém, který nepožaduje od hlavy státu závazná a klíčová rozhodnutí, ale spíše spolupráci s dalšími aktéry politického života – parlamentem a vládou. V tomto kontextu je pak vhodnější prezident, který je ochoten tyto instituce respektovat.       
   Sečteno a podtrženo. Prezidentem by měl být člověk, který ví, co to znamená politika jako střet zájmů, který nekandiduje s programem přestavby republiky, ale jejím pokračováním a který uznává základní institucionální kontury fungování politického systému. S veškerou úctou k Janu Švejnarovi je ve všech třech kategoriích kvalitnějším a důvěryhodnějším jeho protějšek Václav Klaus. A i proto je Svobodova podpora stávajícímu prezidentovi zodpovědná.

Reklama